Soudní síň beze zdí
Byla to jedna z těch nocí, kdy měsíc visí nízko a světlo lamp se toulá ulicemi jako ztracené duše. U okna starého činžáku seděl muž. V ruce sklenka, v očích únava. Ne ta tělesná – ta druhá, hlubší. Ta, která přichází, když už není kam utéct.
Jmenoval se Marek. Ale v tu chvíli si nebyl jistý, jestli to jméno ještě něco znamená. Pod ním se rozprostíralo město, které ho kdysi znalo. Teď ho soudilo.
Ne nahlas. Ne oficiálně. Ale v pohledech kolemjdoucích, v šeptaných větách, v tichu, které zůstávalo po jeho jméně.
V hlavě mu zněla slova, která si nikdy netroufl říct nahlas:
„Jsem vinen v plném rozsahu.“
Ale ještě ne. Ještě ne dnes.
Nápadná růže
V ruce měl rudou růži. Nevadla. Nevoněla. Byla umělá – jako všechno, co po něm zůstalo. Dřív ji nosil v klopě. Symbol. Provokace. Připomínka, že i muž může být něžný, i když svět chce, aby byl tvrdý.
„Soudí mě za růži,“ řekl nahlas. „Za to, že jsem si dovolil být jiný.“
Vzpomněl si na ty, kteří ho kdysi milovali. A na ty, kteří ho zradili. Často to byli ti samí.
Vůně, která zůstává
Ve snech se vracel. K vůni mužské kůže. K dotekům, které byly zakázané jen proto, že nebyly podle pravidel. K hlasům, které šeptaly „neříkej to nikomu“.
Ale on už nechtěl mlčet.
Fénix
Jednoho rána vstal. Oholil si tvář, oblékl sako, připnul si růži. A šel. Ne na soud. Ale na pódium. Do starého divadla, kde kdysi zpíval. Dnes tam nebyli diváci. Jen on. A měsíc, který svítil skrz rozbitá okna.
Začal zpívat. Ne pro slávu. Pro sebe. Pro všechny, kdo se báli vstát.
Přiznání
„Jsem vinen,“ řekl do ticha.
„Za to, že jsem miloval. Za to, že jsem se smál. Za to, že jsem byl jiný.“
A pak se usmál.
„A právě proto se nepřestanu přiznávat.“
Leave a Reply