EPISTOLAE PROTOCOLUM
Odesílatel: Bernardo Soares, pomocný účetní u firmy Vasques & Filho, Rua dos Douradores, Lisabon.
Adresát: Pan Dr. Franz Kafka, vrchní koncipista Dělnické úrazové pojišťovny, Na Poříčí 7, Praha.
Místo a datum: V Lisabonu, v pokoji s výhledem na vlhké zdi dvora, za táhlého podzimního mrholení, v úterý 12. listopadu 1929.
Table of contents
Dopis mezi Lisabonem a Prahou
Poštovní osud zásilky: List byl vložen mezi listy hlavní účetní knihy mezi neproplacené faktury za dovoz třtinového cukru. Navíc nalezen byl až při likvidaci skladiště v létě roku 1961 a uchován v městském archivu pod inventárním označením „Různé – bez adresy doručení“.
Vážený pane,
Píši Vám v hodině, kdy se Lisabon rozpouští v barvě olova. Mlha od řeky Tejo zvolna stoupá po fasádách čtvrti Baixa jako studený obklad na čelo horečnatého města.
Dozvěděl jsem se o Vás z doslechu, snad z pouhého závanu cizích novin. Tyto noviny zanechal jakýsi německý obchodní cestující na mramorovém stole v kavárně A Brasileira.
Říkali, že jste psal o úřadech, o chodbách bez konce a o lidech, kteří čekají před dveřmi zákona tak dlouho. Tito lidé prý čekají, až jim zrak splyne s tmou.
Pokud je to pravda, pak jsme se museli potkat – nikoli v prostoru, ale v téže prasklině času. Právě v této prasklině času život ustupuje své vlastní dokumentaci.
—
Můj život, pane doktore, je vymezen formátem účetních knih. Každé ráno usedám k témuž stolu z tmavého ořechu, který páchne starým lakem a octem na mytí podlah.
Hrot mého pera škrábe o savý papír a já vnáším čísla do kolonek s pocitem, že nepíšu účty za sukno. Mám pocit, že sepisuji inventář neuskutečněného světa. Lidé kolem mě věří, že žijí, protože chodí rychle a hlasitě mluví o penězích.
Nechápou však, že pohyb není důkazem existence, nýbrž jen její nejzoufalejší obranou. Naše samota není nepřítomností druhých lidí, nýbrž štěrbinou, v níž konečně začíná být slyšet vlastní dech. Často hledím z okna své kanceláře na dlažební kostky ulice Zlatníků. Když prší, lesknou se jako hřbety vylovených ryb.
V těch chvílích mě přepadá to, čemu zde říkáme saudade – což není pouhý stesk po tom, co jsme ztratili. Je to hluboká, posvátná závrať z toho, co se nikdy nestalo, a přesto nás to dokázalo unavit.
—
Zpoždění našeho života není chybou v jízdním řádu osudu; je to jediný způsob, jak zůstat věrný celistvosti, kterou skutečnost vždy jen rozmělní na prach. Vím, že vaše město je z kamene a sněhu, zatímco moje je ze soli a vybledlých kachlíků azulejos. Ovšem ta tíha – ta tichá, barokní tíha existence zavřené v úředních hodinách – je na obou koncích kontinentu totožná. Jsme dva písaři, kteří hlídají prázdný chrám. Nevím, zda tento dopis někdy překročí hory a řeky.
Možná je lépe, zůstane-li neodeslán. Skutečné dopisy se beztak píší jen proto, aby zaplnily ticho mezi tím, kým jsme, a kým jsme se mohli stát.
Zůstávám s hlubokou úctou Vaším bratrem v nehybnosti,
Bernardo Soares
P.S.
Pan Vasques právě vyšel ze své kanceláře, zhasl plynovou lampu na chodbě a zamkl zásuvku. Klíč v zámku cvaknul tiše, jako když se zavírá rakev. Na mém rukávu ulpěla stopa čerstvého duběnkového inkoustu – malá černá skvrna, která je možná jediným přesným portrétem mé duše.





Leave a Reply