Siřem jako metafyzická krajina aporie, nehybného času a lidského hledání cíle, který se s každým krokem vzdaluje.
Obsah:
Negativ Zámku a krajina, z níž není úniku
I. Zeměměřič mlhy
Do Siřemi jsem přijel v listopadu, v měsíci, který zde nepůsobil jako část roku, nýbrž jako trvalý stav hmoty. Déšť skončil někdy před úsvitem a pole kolem vesnice byla nasáklá vodou tak hluboko, že každý krok vytahoval z půdy temný, lepkavý zvuk. Nad chmelnicemi ležela mlha. Nepohybovala se s větrem, spíš se pomalu přeskupovala, jako by cosi neviditelného procházelo mezi sloupy, měřilo vzdálenosti a zapisovalo si výsledky do knihy, kterou nikdo nikdy neuvidí. Přijel jsem bez skutečného důvodu. Oficiálně jsem chtěl několik dní chodit krajinou, v níž kdysi pobýval Franz Kafka, ale už v autobuse mi připadalo, že je to pouze výmluva.
Člověk si často vymýšlí historické důvody pro cesty, jejichž opravdový původ leží mnohem hlouběji. Možná jsem hledal místo, kde by se má vlastní nerozhodnost konečně proměnila v krajinu. Siřem mě přivítala právě takovou krajinou: několik domů, mokré střechy, prázdná cesta, za ní pole a nad tím vším obloha barvy starého papíru, z něhož někdo vygumoval poslední větu.
Procházel jsem vesnicí a pozoroval stavení, jejichž zdi se místy rozevíraly do zahrad jako unavená ústa. Nebyla v nich romantika opuštěných míst. Romantika potřebuje pozorovatele, který stojí bezpečně před ruinou a ví, že se večer vrátí do svého pokoje. Tady však rozpad působil příliš samozřejmě. Omítka odpadávala stejně přirozeně, jako člověku šedivějí vlasy. Trámy tmavly vlhkostí, vrata se nakláněla k cestě a ve štěrbinách mezi kameny rostla tráva. Čím déle jsem se díval, tím méně jsem chápal, zda sleduji zánik, nebo jen jinou formu trvání. Napadlo mě, že možná právě zde začíná skutečná hrůza: nikoli ve smrti věcí, ale v jejich schopnosti pokračovat bez nás. Usedlost může přežít jméno svého stavitele. Cesta zapomene kroky. Pole pohltí hranice. A lidský život, který sám sobě připadal jako střed vyprávění, se nakonec stane sotva patrnou změnou odstínu na zdi.
Možnost cíle
K večeru jsem se vydal za poslední dům. Chmelnice byly po sklizni téměř nahé a jejich konstrukce vystupovaly proti šedému nebi jako geometrie určená nějakému jinému druhu bytostí. Dráty mizely v mlze a sloupy stály v pravidelných intervalech, takže cesta mezi nimi připomínala nekonečnou chodbu. Tehdy jsem poprvé pocítil podivnou jistotu, že někde přede mnou stojí něco, k čemu nedojdu. Nebyla to budova. Nebyla to ani vzpomínka na Kafkův Zámek. Byla to spíš samotná možnost cíle, vzdálená a současně všudypřítomná. Udělal jsem deset kroků a cíl se vzdálil o deset kroků. Zrychlil jsem a on udělal totéž. Nakonec jsem pochopil jednoduchou krutost tohoto pohybu: překážkou nebyla vzdálenost. Překážkou bylo přibližování.
II. Jablko v kapse
Druhého rána jsem nalezl u cesty jablko. Leželo pod starým stromem, z jedné strany ještě červené, z druhé už propadlé do hnědé hniloby. Zvedl jsem je a bezmyšlenkovitě vložil do kapsy kabátu. Jeho pach mě potom provázel celý den: sladký, nakyslý, zemitý, připomínající sklep, podzim a cosi tělesného, co se pomalu vzdává svého tvaru. Člověk by řekl, že tak bezvýznamný předmět nemůže změnit způsob, jakým vnímáme svět, jenže naše vědomí je možná postaveno právě z takových maličkostí. Velké události si vysvětlujeme. Drobnosti v nás zůstávají nevysvětlené, a proto mají delší život. Kráčel jsem s jablkem v kapse a začínal mít pocit, že nenesu ovoce, nýbrž malou soukromou vinu, jejíž původ jsem zapomněl. Čím déle jsem ji nesl, tím méně jsem si dokázal představit, že bych ji odhodil.
Před jedním opuštěným hospodářským stavením jsem se zastavil. Za rozbitou zdí bylo vidět do bývalého dvora. Uprostřed rostl bezlistý strom a kolem něj ležely kusy cihel, staré dřevo, rezavé železo a černé listí slepené deštěm. Všechno působilo podivně uspořádaně, přestože zde žádný řád být nemohl. Tehdy mě napadlo, že člověk možná celý život zaměňuje řád za smysl. Vidí dveře a předpokládá místnost. Cestu a předpokládá cíl. Vidí úřad a předpokládá rozhodnutí. Vidí svůj vlastní život a předpokládá příběh. Co když však dveře otevírají jen další dveře, cesta vede pouze k další cestě a všechny odpovědi jsou formuláře, které nás odkazují k jinému okénku? Siřem tuto možnost nevyslovovala. Pouze ji ukazovala svou nehybností.
Zvlastni úzkost
Odpoledne se mlha zvedla, ale pocit neprůhlednosti zesílil. Poprvé jsem uviděl vzdálenější horizont, nízké kopce a široká pole žatecké krajiny. Čekal jsem úlevu. Místo ní přišla zvláštní úzkost. Dokud byla vesnice uzavřená v mlze, mohl jsem věřit, že něco existuje za ní. Jakmile se prostor otevřel, ukázalo se, že za ním není nic, co by vysvětlovalo to předchozí. Horizont nebyl odpovědí, jen vzdálenějším okrajem otázky. Sedl jsem si na kámen u cesty a pochopil, že aporie není slepá ulička. Slepá ulička má konec. Aporie pokračuje. Člověk jde dál právě proto, že nikam nedochází.
III. Dům, který nikdo neobývá
Třetího dne jsem začal snít o domě, který jsem ve vesnici nikdy neviděl. Ve snu stál za chmelnicemi. Neměl dveře, jen množství oken osvětlených teplým žlutým světlem. Za každým oknem seděl člověk u stolu a psal dopis. Neviděl jsem jejich tváře, pouze ruce. Všichni psali mně. Věděl jsem to s absurdní jistotou, jakou člověk zná pouze ze snů. K domu jsem ale nemohl dojít, protože půda pod nohama měkla a každý krok mě zatlačoval hlouběji do bláta. Když jsem se probudil, pokoj byl studený a chvíli jsem nevěděl, zda jsem procitl ze snu, nebo pouze vstoupil do jeho méně zhuštěné vrstvy. Venku nikdo nešel. Kohout nezakokrhal, auto neprojelo. Hodiny ukazovaly sedm, ale sedmá hodina jako by zde neměla žádnou moc. Čas existoval na ciferníku, nikoli ve věcech.
Celé dopoledne jsem hledal onen dům, přestože jsem samozřejmě věděl, že neexistuje. To vědomí mi připadalo nepodstatné. Kolik věcí hledáme právě proto, že nejsou? Spravedlnost, úplné pochopení druhého člověka, definitivní vysvětlení minulosti, okamžik, kdy si konečně řekneme, že už jsme tím, kým jsme měli být. Nejvytrvalejší lidské cesty vedou k místům, která svět nikdy neslíbil. Bloudil jsem mezi polními cestami, vracel se, znovu odbočoval a několikrát spatřil stejné stromy z různých stran. Postupně jsem přestal věřit mapě v telefonu. Modrá tečka se sice pohybovala, ale její jistota mi připadala směšná. Přístroj věděl, kde jsem. Nevěděl však, co znamená být právě tam.
Zámek
K večeru jsem vytáhl jablko z kapsy. Bylo už téměř celé hnědé a na prstech mi zanechalo měkkou dužinu. Položil jsem je pod jeden z chmelnicových sloupů. Připadal jsem si směšně slavnostně, jako člověk vykonávající obřad, který nemá svědky ani božstvo. Teprve když jsem se narovnal, všiml jsem si, jak rychle přichází soumrak. Konstrukce chmelnice se spojily s šerem a na krátký okamžik vytvořily obrys gigantické stavby. Nebyl to skutečný zámek, ale jeho negativ: architektura vytvořená z prázdna mezi sloupy, zdí složených z mlhy, nádvoří existujícího jen proto, že kolem něj nebylo nic. Pochopil jsem, že nejmocnější stavby nemusí stát. Stačí, když určují náš pohyb.
IV. Negativ Zámku
Poslední noc jsem téměř nespal. Naslouchal jsem domu, větru a vlastním myšlenkám, které se vracely v nepravidelných kruzích. Myslel jsem na Kafku, ale stále méně jako na spisovatele a stále více jako na člověka, který jednoho dne stál v podobném blátě, díval se na stejnou krajinu a nesl tělo, o němž už věděl, že není spolehlivým domovem. Literatura někdy vytváří nebezpečnou iluzi, že bolest druhých byla napsána proto, abychom jí rozuměli. Jenže žádná věta nám nevydá člověka celého. Za knihou zůstává obyčejný dech, únava, studená místnost, mokrá cesta.
Za metaforou vždy existuje něco, co metaforou být odmítá. Možná právě tam začíná její pravdivost.
Ráno jsem šel naposledy k polím. Mlha se vrátila, hustší než první den. Sloupy chmelnic se objevovaly a mizely po několika metrech. Najednou jsem měl pocit, že jsem se za celé tři dny nepohnul. Všechny mé procházky byly možná jen rozvinutím jediného kroku, který jsem stále nedokončil. Tehdy jsem pochopil zdejší nehybnost času. Nebyla zastavením hodin. Byla nemožností uzavřít věc. Minulost zde nekončila, protože jí nikdo nevydal příkaz skončit. Budoucnost nezačínala, protože nepřinesla žádnou zásadní změnu. Mezi nimi kráčel člověk a nazýval tento úzký průchod přítomností, aby se nezbláznil z poznání, že možná stojí na místě.
Odjezd
Když autobus odjížděl ze Siřemi, díval jsem se zadním oknem, dokud poslední domy nezmizely. Necítil jsem úlevu ani lítost. Jen zvláštní prázdnotu, která se podobala prostoru po vytrženém zubu: něco chybělo, a přitom právě tato absence byla nejcitelnější přítomností. Tehdy mě napadlo, že Zámek nemusí být místo, k němuž se člověk marně snaží dostat. Možná je to přesně opačně. Zámek je prázdné místo uvnitř nás, kolem něhož stavíme cesty, povolání, lásky, knihy, víry a vysvětlení, jen abychom nemuseli připustit, že v samotném středu celého systému nic nestojí. Siřem mi tuto prázdnotu neukázala. Udělala něco horšího: nechala mě pocítit její tvar.
O několik hodin později jsem sáhl do kapsy kabátu a nahmatal vlhkou skvrnu po jablku. Zůstal tam jeho pach. Slabý, nakyslý, téměř sladký. V tu chvíli se mi vesnice vrátila přesněji než jakákoli fotografie: mokrá hlína, holé chmelnice, omítky, mlha a cesty, které člověka mnoha způsoby vedou k témuž místu. Zavřel jsem oči a na okamžik jsem znovu viděl stavbu, která neexistovala. Její věže byly z prázdna, chodby z čekání a brány z otázek, na které není komu odpovědět. Potom obraz zmizel. Zůstal pouze pach rozpadajícího se jablka a nepříjemně prostá myšlenka: možná jsme se celý život nepokoušeli dostat dovnitř. Možná jsme už od začátku byli uvnitř.
Leave a Reply