Literární povídka o tasovské zahradě, spalující víře, lidském vzdoru a hlíně, v níž se modlitba setkává s pochybností.
Obsah:
Litanie z krvavé hlíny
Poledne, které neodpouští
Do zahrady jsem vstoupil v hodinu, kdy se i stíny zdály provinilé. Slunce stálo vysoko nad Tasovem a neosvětlovalo věci, spíš je vyslýchalo. Každý kámen, každá zkroucená větev, každá travina musely pod tím bílým žárem přiznat svůj původ. Hlína byla rozpukaná do drobných map, temně rezavá, místy skoro krvavá, a mezi jejími trhlinami přežívaly pivoňky, jejichž těžké hlavy už ztrácely barvu. Nebyla to zahrada, do níž člověk přichází odpočívat. Cítil jsem to od prvního kroku. Některá místa přijímají návštěvníka jako hosta, jiná ho nechávají projít bez povšimnutí. Tohle mě začalo soudit.
Za trnkami se cosi pohnulo. Nejprve jsem myslel, že vítr obrátil větev, jenže vzduch se ani nezachvěl. Pak jsem mezi keři zahlédl černou látku a vzápětí lidské rameno. Muž kráčel pomalu podél zdi a občas se sehnul k zemi, jako by hledal něco ztraceného. Nepokoušel jsem se ho zavolat. Existují setkání, která by oslovení pokazilo. Díval jsem se tedy, jak mizí za přerostlým keřem a znovu se objevuje o několik metrů dál. Nesl v ruce uschlou pivoňku. Držel ji s opatrností člověka, který pochopil, že mrtvé věci mohou být křehčí než živé.
Tehdy udeřil první blesk. Bez hromu, bez deště, jen prudká bílá čára nad zahradou. Muž se zastavil. Zvedl hlavu a na okamžik vypadal, jako by čekal odpověď. Žádná nepřišla. Možná právě toto bylo podstatou zdejší modlitby: ne prosit o vyslyšení, nýbrž vydržet před němým nebem dost dlouho, aby se člověk sám stal svou otázkou.
Zahrada proti Bohu
Šel jsem za ním, ale ne stejnou cestou. Něco mi bránilo vstoupit do jeho stop. Obcházel jsem záhony, míjel trní a kameny napůl zabořené v zemi. Jeden byl porostlý mechem, druhý měl světlejší jizvu, jako by se kdysi rozlomil a potom se vlastní vahou znovu spojil. Napadlo mě, že víra možná nevypadá jako chrám. Možná vypadá přesně takto: dvě poloviny kamene, které drží pohromadě, přestože prasklina mezi nimi nikdy nezmizela.
Černá postava stála nyní pod stromem. Neviděl jsem jí do tváře. Slyšel jsem však hlas, tichý, úsečný, chvílemi prudší. Nedokázal jsem rozeznat slova. Bylo v něm cosi mezi litanií, hádkou a milostným vyznáním. Poprvé mě napadlo, že člověk může milovat Boha natolik, až se proti němu obrátí. Lhostejnost se nehádá. Pouze veliká závislost na nemožném rodí tak zuřivou řeč.
Kdo nic neočekává, nemá komu co vyčítat.
Muž rozevřel dlaň a nechal uschlý květ spadnout. Zůstal ležet na krvavě zbarvené půdě jako cosi obětovaného a současně zbytečného. V zahradě nebyl oltář, a přesto se mi zdálo, že oltářem je všechno. Strom, který pomalu odumírá. Trní. Hmyz kroužící nad přezrálým ovocem. Pot na lidském čele. Touha, kterou nelze posvětit ani vyhnat. Dokonce i vztek. Zejména vztek.
Neboť člověk se možná nejdříve naučil modlit nikoli ze zbožnosti, ale z nesnesitelnosti vlastní konečnosti.
Zapomenuté světlo
Odpoledne se začalo kazit. Na obzoru narůstala temná masa mraků a bílá obloha dostala barvu starého kovu. Zahrada však zůstávala zalita prudkým světlem. Bylo ho příliš. Pronikalo mezi listy, leželo na kamenech, zachycovalo prach a oslepovalo oči. Tehdy jsem pochopil krutost zapomenutého světla. Nejde o světlo, které schází. Daleko horší je světlo, jehož je nadbytek a které přesto nic nezachrání. Vidíme v něm všechny rány jasněji, ale samotné vidění nemá moc je zacelit.
Muž se obrátil. Mezi námi bylo sotva několik kroků. Jeho obličej jsem přesto nedokázal udržet v paměti. Pokaždé, když jsem se soustředil na některý rys, rozpadl se v jiný: starcova propadlá tvář, mladé oči, ústa sevřená bolestí, kněžský profil, venkovan unavený prací, někdo opuštěný milovanou ženou, někdo opuštěný vlastní dobou. Nakonec přede mnou nestál žádný určitý člověk. Stála tam lidská bytost zbavená všech úkrytů.
„Čeho se bojíš?“ ozvalo se.
Nevěděl jsem, zda promluvil on, zahrada, nebo jen myšlenka, která ve mně čekala na vhodné místo. Chtěl jsem odpovědět: smrti. To byla nejsnazší odpověď, a proto nepravdivá. Bál jsem se něčeho horšího. Že budu žít dost dlouho na to, abych se naučil přijímat všechno, proti čemu jsem se měl vzbouřit. Bolest jednoho dne přestane bolet, protože se z ní stane nábytek. Že své prohry přejmenuji na moudrost a zbabělost na smíření. Černá postava se na mě dívala bez soucitu. A já pochopil, že soucit jsem sem nepřišel hledat.
Krvavá hlína
Déšť začal několika velkými kapkami. Dopadaly do prachu a vytvářely temné kruhy, každý na okamžik oddělený od ostatních. Potom se nebe otevřelo. Zahrada, ještě před chvílí vyprahlá, přijímala vodu s téměř živočišnou nenasytností. Hlína tmavla, trhliny mizely a pivoňky se pod tíhou deště skláněly níž. Byl jsem během několika sekund promočený. Muž však zůstal stát uprostřed cesty. Černá látka se mu přilepila k tělu a z rukou stékala voda. Vypadal směšně, tragicky a slavnostně zároveň.
Pak poklekl. Nikoli před křížem, protože žádný před ním nebyl. Nikoli přede mnou. Klečel před zemí. Položil obě ruce do mokré hlíny a chvíli v ní nechal prsty zabořené. Ten pohyb byl prostší než všechny obřady, které jsem znal. Člověk se dotýkal látky, z níž pochází a do níž se vrátí. Najednou nebylo možné oddělit ducha od těla, modlitbu od špíny, vznešenost od rozkladu. Možná právě tato naše posedlost oddělováním způsobila tolik neštěstí. Chceme čistou lásku, čistou víru, čistou duši, čisté vzpomínky.
Jenže život nám pokaždé podá ruce umazané od země.
Když déšť ustal, byl jsem v zahradě sám. U stromu neležel ani uschlý květ. Na cestě nebyly stopy. Jen dvě hluboké prohlubně v mokré půdě, které se pomalu naplňovaly vodou. Nevěděl jsem, koho jsem viděl, a postupně jsem přestával potřebovat odpověď.
Litanie beze slov
Před odchodem jsem si všiml malého kamene u paty zdi. Zvedl jsem ho. Zespodu byl studený a vlhký, zatímco horní strana si ještě uchovávala zbytek poledního tepla. Držel jsem v dlani dvě protikladné teploty jediného předmětu a připadalo mi to přesnější než mnoho knih o lidské duši. Jsme schopni nést žár i chlad současně. Milovat a proklínat. Věřit a odmítat poslušnost. Toužit po životě a přitom každý večer naslouchat smrti stojící někde za stěnou.
Rozpor není porucha člověka. Možná je jeho nejpoctivější podobou.
Kámen jsem vrátil na stejné místo. Za zdí se ozval vzdálený zvon a z mokrých větví začala padat voda. Po bouři se všechno zdálo přehnaně skutečné: tráva, omítka, vrásčitá kůra stromů i pach mokré země. Žádné vidění nepřišlo. Žádný hlas mě neujistil, že utrpení má skrytý řád. A bylo dobře, že nepřišel.
Některé krajiny bychom urazili, kdybychom z nich odcházeli s ponaučením.
U branky jsem se otočil. Tasovská zahrada už vypadala obyčejně. Právě tím byla náhle hrozivější. Pochopil jsem, že posvátné nemusí zářit a tragické nepotřebuje pomník. Někdy stačí kus moravské hlíny, několik nemocných květin, rozpukaný kámen a člověk, který se odvážil chtít od života i od Boha víc, než mu mohli dát. A když jsem potom kráčel pryč, nesl jsem na podrážkách červenohnědé bláto. Nechtěl jsem je očistit. Byla to jediná litanie, které jsem toho dne skutečně rozuměl.
Leave a Reply